Getting there

Who`s where. Doesn`t matter. But let yourself free. Try it. No no, wait. Live it.

Ask myself being on the paper had been a crucial way to erose and sediment. The only way how to get of my flow of more or less meaningless. I don`t do it anymore for that reason. Not now. Maybe later again. It might have taken too much time, but at least for a moment, I am being in a tolerance with myself. I like what I am doing, and I like myself for that. I like that I am trying to learn even though I am still a baby in many things. Fuck, that`s a good feeling, sort of mind masturbation. No no, there was here before, it is more a penetration. Yes, thanks to me and to my patience. Go-eco and co-egos... I like, I love, I don`t like and I hate. And I am happy and o.k. with that. That is a new thing I had learned. I still don`t know how to describe and cope with sadness though. I want to learn how to cry, shite.

Being a dreamer, it might be hard to be conscious. You try too much, you want too much, you want all the love, you are being a prick. But you are a dreamer and you know all that, you live in a real dream. Dreaming that you are someone else. It is ok, because you can always make yourself different character, you play with the others, with your character, you learn new roles, new codes, but the crucial stay the same. You do not lie, you just live more, meet more people, more places, live more stories, it is too much that you cannot divide people and lifes you live. More levels soak in one. You are freak and you love it. Times of not being freak hurt you. They do not get you, you do not get yourself. You fuck and drink, meanwhile you think about  better you. And you call it a life.

It is life. People say life is short. It is not true, life`s long. We live it and we think we are conscious. I think I was conscious only in nights and on drugs, maybe while walking around. 2 seconds of 3 I was sleeping. We and I are machines, how often are you awake? Avoid this a little I have way more time in my life. More relaxed more things I can consciously do. Fuck. Maybe I stopped drinking, haha. No. What is it? I am still a freak. And I love this one of my lifes. We live more lifes. More at a time and more inside the one. That is a lot. I can do what I want. I know I can. Fuck whoever I am, I was or I will be, it`s me. That all is my real me. I will follow you, I will love you, I will hate you. But I am ok with all and all of you. I am getting there, being conscious while deciding what to do.
Judge me I will fuck you, love me I will love you. Fuck me, I will judge you. Love you, you will love me.

There was sort of no need to write this down. But I did. I did it for me. No comments please.

Brouzdám lesem

Stoletou alejí se lyžníci svážejí,
ve světle obrazů trvají na svém,
autor prozrazen trvají na svém:
"doufáme ve znalé závěry,
kašleme na vlastní poměry."
Však oni by chtěli snadněji,
projít pařezinou.

Časem, jen časem chápu v prostoru,
závoru svědomě přesto otvírám,
autor prozrazen, přesto otvírám:
"otázky do zatáčky, odpovědi rovně,
slova sblíží i ublíží, pokud jsou hraně."
V dialogu manchmal pokoru
strdí hovězinou.

Vinen skácím vlastní pozice,
kyvadlovým busem na konečnou,
do lesa vcházím rozlícen,
v zásobě myšlenku hravě nekonečnou:
"kolem kolen tiskl se, toť jelenův vjem,
sněm laní se v prosbě mihl jen,
vysoká; jak hluboký pojem?"
Pokradmu táhly jelena v zem.

Již dnes na třešňovej strom
jilmový parfém a na větve gumový zvon.
Nazítří jaro a plytkost nahradila sklon,
toť lesní shon.

Aforismy 3 - Bába kořenářka

Lišky houbysyn
Leknínová matka
Lotosová dcera
Lopuchový otec

Na šťastnou rodinu vzorec.

v brlohu těším se na tvoji zkrácenou oblohu

podle vzoru:

láhev lahv

mrak blak

kráv krav

vana nerv

bless without me

Happiness is only real

when shared..

So why I feel like acting

when shared..

Love is only alive

when revealed..

So why I feel like cheating

when revealed..

Trust is only honoured

when returned..
So why I feel like passing

when returned..

Summer is only hot

in winter's call..

So why I feel like spring

in autumn fall..

And why I feel like autumn,

in autumn fall..

when I pumped a ball?

when I found a hall?

when I kissed a gal?

And it came to me once.

I saw the gal pushing a ball through my hall.

I felt real happiness, ¨

bounce!

Gall

bless it all

zdravotník

Vzali zlomeného kamaráda, naložili na vozík, pak na lítající vozík s vrtulí, pak na další vozík, na kterém můžeš spočinout. Pak ho nechali ležet v posteli s Peřinou i Hákem. On jim podstrčil všanc své zhuntované tělo a za pomocí kvalit lidských i profesních jej opět zmatkovali a snad mu ani moc nerozšroubovali duši. On slušně poděkoval za možnost opět beztrestně objevovat okolí a svými idejemi posouvat rozvoj svůj i ostatních.

Zdravotnictví v téhle zemi je supr. Zdraví lidí v téhle zemi je zprasený, což je ale naprosto normální jev rozvoje společnosti. Žijeme v tzv. arogantní fázi epidemiologického přechodu. Abych vysvětlil, co mě naučili ve škole, tak společnosti vymírají a umírají v různých etapách s různou příčinou. Nejprve je zde jakási fáze epidemií a hladomorů, kdy masové úbytky společenského chovu lze jen těžko ovlivnit, když se ráno probudíš a celá vesnice má na sobě modrý fleky od borůvek, a ony to přitom nejsou borůvky, ale modré vajíčka modrých červíků, kteří hostují a hodují tebe. No, pak si lidi uvědomili, že stačí, když ty modré kruhy ze sebe smyjí čirou přírodní tekutinou a epidemie je tolik neskolí. Taky svou současnou spotřebu investovali do spotřeby budoucí, začali spolupracovat, dali sousedovi kus chleba a špeku, když přislíbil, že příště své prase nesežere celé v den zabijačky. A jak ti lidé na krásu rostli do výšky i do šířky, do hygieny, stravy i humanity, začali se dožívat uctivého věku, kmet byl opět pán, nebo tak byl alespoň brán, děd s čaganem mohl začít vykukovat z oken, namísto ležení v rakvi. Jenže děd s čaganem furt ne a ne do rakve, a protože už opravdu chtěl, nutil ostatní k věcem, které pochopil jen on sám. Dostal se na okraj společnosti, stal se z něj retard, neboli česky zpomalovač pokroku. Aniž by si to uvědomil (i když kdoví), dostal se on i celá společnost do stádia degenerativních a civilizačních chorob. Lidé začali umírat ne na nedostatek, ale na přebytek života, duše i tělo se staly zhnilejšími, než medicína dokázala sešroubovat.

Bojovat s přírodou o právo dýchat z jejích plic a hodovat z její srsti o trochu déle bylo však tak velkým lidským cílem, že se podařilo částečně zasáhnout i proti těmto chorobám. Rakovina se dá léčit, všelijací nanoroboti opravujou miniprostředí tvých dutin, na srdce dostaneš pás ať neskáče mimo rytmus a když doskáče, dají ti nové od dárce srdcí. Ještěže máme (mají) aids panečku. A tak se nám (jim) podařilo prodloužit a opravovat život natolik, že si na to lidi zvykli. Zvykli si, že se mohou chovat jako hovada, ale pak si dají magickou pilulku na bolest, proti bolesti, na city, na iluze, na erekci, na sekreci, destruktivní i konstruktivní, začali víc riskovat, či snad hazardovat se svým lifem i zdravím, jelikož jsou nyní ve zmíněné arogantní fázi přechodu. Rozhodli se, že budou důvěřovat svým medikům, stejně tak, jako některé kmeny důvěřují svým šamanům a léčitelům s kořínky. Akorát medici mají ty kořínky očištěné, nastrouhané, vyluhované - no to mají i šamani, ale medici tyhle kořínky vypijí sami a pak v návalu! vloží svou inspiraci do malého bílého puku, kterému říkají: prášek.

Proto i já, ať už se sebevíc snažím přes den konzumovat v rámci rozpočtu zdravé potraviny a semtam se i pohnu v kolektivu, po večerech se huntuju chlastem, dehtem i dalšíma lajtdrogama. Vím, že i tak mám docela velkou šanci, že se dožiju fajn věku, abych si to tady stihl užít tak akorát, než bych se stejně odstřelil sám. Dokonce nemusím používat šprcku, jelikož věřím, že ženská antikoncepce je na úrovni a ještě zlepšuje pleť, a taky častěji spím ve vaně, než v Botswaně. A v nejhorším si dám umělý kozy a vydělám tak prachy na umělého dicka a játra.

Zodpovědnost za své zdraví jsme delegovali do rukou pánů v bílých kabátech. Za zodpovědnost se ale platí, a já jim za ten pocit svobody nad svou zmatenou duší a zničitelným zmatkovatelným tělem chci poděkovat a zaplatit. Minimálně za své arogantní chování vůči svýmu tělu. Jsem ochoten koupit si 20 různobarevných kabátů, ale nejsem ochoten zaplatit pár drobných svým delegovaným zdravotníkům v kabátech? fuck. Myslím, že oni mají ty kabáty fakt zaslouženě, jen my je vidíme v bílých montérkách...

Kvalitu zdravotnictví, potažmo rozvinutost celé společnosti často poměřujeme pomocí hodnoty dětské úmrtnosti (ať už v prenatálním období, do 1 dne, do 3, 7, 28 nebo 365 dnů od narození). V mém případě zde mám pořadí států, dle novorozenecké úmrnosti do 1 roku.. České zdravotnictví je mezi nejlepšími na světě, např. před Švýcarskem, jáj.. viz. link (je to seřazené sestupně)..

https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/rankorder/2091rank.html?countryName=Czech%20Republic&countryCode=ez&regionCode=eu&rank=206#ez

o hajzlech..

Taky se Ti jistě stalo, že se někdy nakupí události a zážitky stejných rozměrů i témy, a tak si říkáš: kolikrát ještě..

¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨

A tak i mě, a proto se teď krátce vyjádřím k veřejnýmu vyprázdňování.. Za tím nehledej žádný jinotaj, prostě už jsem klesl k podstatě všech lidských problémů - nemožnosti si na veřejnosti ulevit. Ať už je důvodem hraní si na humánnost, pocit studu či pokřivený systém, "nemůžu" se bez problémů vymočit, když potřebuju.

¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨

Na jaké typy vyprázdňování si vzpomenu?

Současná západní společnost toleruje smrkání na veřejnosti, avšak od mala nás nutí, abychom si své nosní mazce schovávali do kapes, a tak otravovali jen sami sebe, well done...

Plivání bylo ještě před lety veřejně podporováno dostupnými plivátky, načež v dnešní době je zřejmě chápáno jako neetické. Na veřejnosti bych tedy plivat neměl, s tím se dokážu smířit, jelikož plivání je spíše zlozvyk, než cokoli jiného, doma taky zas tak často nepliveme, swallow man... Na druhou stranu, plivanec na chodníku se dozajista ztratí např. odpařením, zatímco odhozený vajgl či žvýkačka, což jsou nejčastější znečišťovatelé chodníků, jsou všeobecně tolerovány a chápány jako neodpadek... Vajgle jsou zřejmě chápány jako nutné zlo i zákonodárci. Zákon o zákazu kouření na zastávkách mhd a jiných veřejných místech je tak typickým příkladem pokřivenosti jakéhokoli systému - popelníky zůstávají na zastávce, avšak jsou zaplněné nanejvýš nedopalky od kuřáků, kteří zákon porušují, zatímco chodníky kolem jsou plně zafiltrované. Mno jedinou možností je zřejmě típnutí cigára mimo zastávku a pak s nehořícím shitem dojít k popelníku.. anebo nekouřit vůbec, hmm.

Plynatost není nijak regulována, zde hraje roli spíše pocit studu..Veřejné vyprázdnění tohoto typu je však velmi lehce maskovatelné, a výsledný produkt se ztratí ve vzdušné hmotě, takže tohle mě netíží... Jediné, co nás může štvát je vliv prdění živočichů na skleníkový efekt, eh.

Nakonec se ještě vyjádřím k bílému, žlutému a hnědému, budu totiž předpokládat, že většina z nás nemá nutkání pouštět si žilou na počkání, a o ušním mazu, mozkomišním moku, kundomoku atd. už si hovořit nedovolím...

Kabinky pro onanisty jsou v každém větším sexshopu, předpokládám, že fungují na systému 'zaplať a vyprázdni se'. Nevím však proč by stejným způsobem měly fungovat i veřejné záchody. Nemluvě o jejich nedostatečné četnosti. Zatímco jen málokdo dostane chuť na rukodělnou práci za plentou, kdykoli se déle prochází po ulici, potřeba vymočit se (případně vysrat) může popadnout v nevhodný okamžik úplně každého. Docela chápu, že z hlediska etiky není úplně vhodné, aby se takoví exhibicionisti projevovali např. v parku, na druhé straně v podstatě stejné podmínky vyprázdnit se mají i lidé trpící velkým studem a tlakem v močovém měchýři.

Co s tím? Pokud je člověk na venkově či v přírodě, prostě se vykoná u stromu, luxus. Málokdy se mu taková situace přihodí chodí-li cíleně od někud někam, v těchto místech totiž většinou najdeme záchod (domov, škola, práce, knajpa). Problém pak nastává při činnostech osvobozujících, při chlastu a cestování, nejhůř pak v jejich kombinaci. Co s tím, nechci-li se každý den koukat na močící turisty, ale na druhou stranu nerad řeším situace, kdy namísto bezcílného toulání se uličkami měst hledám zapadlý kout, či schovaný park, kde se schovaně a prostopášně vykálím.

Na stanici metra sedí starší podnikatel kapitalista, který má pronajatý hajzl a dělá na něm kariéru. Koupí si roli hajzláku, pokoutně každému za menší obnos (do 5 korun, jednotná cena i za močení) odvine trochu papíru jednovrstvého (do metru) a vydělá na lidském odpadu. Neláme si však hlavu s velkou čistotou, jelikož ví, že v zapadlé části města nemá konkurenci.
Starší žena vybírá v obchodním domě na rušné ulici za močení a sraní, byznys je to asi větší, alespoň v její peněžence, kterou na mě okatě vystavovala při vracení mincí bylo mnoho stříbrných dukátů. Jeden navíc dostane i za umytí rukou. Chudák ženská se stará i o čistotu (a jde jí to), ale přitom většinu peněz shrábne majitel prostor.
V Marakéši jsou veřejné záchody velikosti městských lázní. Za malý obnos (o který se dá smlouvat) se člověk může ponořit do tajů katakomb kanalizace. Jednotlivé dveře do komnat se postupně otvírají i zavírají. Jakmile se vejde dovnitř, pohledu nelze uniknout. Uprostřed na malé vyvýšené kašně sedí místní trhovci, jež veřejný záchod používají docela pravidelně. Umývají si nohy ve vodě nebo močůvce nevím, dovnitř do komnat by se totiž mělo chodit naboso, aby si lidé nepotřísnili boty. Za dveřmi (ale vlastně vše je vidět i před dveřmi) se na vás špulí zadky místních, obsah těchto lidí mizí nenávratně v díře, kdo si nohy posere jde do kašny. A tohle kolečko nikdy neskončí, jelikož je to město, které nikdy nespí, tedy nikdy nepřestává srát. No jsem zbabělec, vzdal jsem to a jen se vymočil, ale kdyby to bylo akutnější, určitě bych neváhal.

Která ze situací se vám víc líbí? Ještě je teda možnost mobilních servisů, nebo supr záchodů se supr otvíráním na tlačítko a supr samoomývacím hajzlprknem. Říkám si, že je to ale moc neosobní, bez správného hajzlpodavače by to nebylo ono. Přijde mi, že žiju ve společnosti, která se štítí vlastních hoven, a proto není schopna rozumné alternativy. Buď je zde hegeš marakéšský zdarma či za směšný obnos, nebo navoněná místnost s blikajícím displejem na sušáku na ruce od pininfariny za cenu kterou mělo pití, jež mnou prošlo a chce právě ven. Na jednu stranu chodíme po posraných chodnících od psů, nemluvě o hovnech v parcích a hlavně na sídlištích, na straně druhé je zakázáno veřejně si ulevit, avšak pokud máte relevantní důvod, policejní hlídka vám to jednou promine. Takže směle do toho a připravte si potvrzení od doktora, prostatici.

Napadlo mě, že u každé popelnice s pet láhvemi by bylo možné se vymočit do prázdných lahví jdoucích k recyklaci, ale nevím, zda jsou k tomu ženy úplně přizpůsobené. Stačilo by, kdyby např. mezi popelnicemi byl uprostřed jeden speciální kontejner na moč (případně na všechno) a jakási nálevka která by ten humus pomohla odvést. Každý by byl povinen nosit sebou své vlastní sáčky na lidské exkrementy a rozhodně hajzlák, tohle lejno by pak prostě vzal a rovněž odhodil do připraveného kontejneru, a taky vodu na omytí rukou..

A nakonec bychom z toho mělo výbornou biomasu, jo pojďme si topit vlastníma lejnama.

No ještě mě napadlo, proč vlastně nepovolit močení a sraní rovnou do kanálu, do kanalizace, některé z kanálů by prostě byly uzpůsobené, třeba i s plentou, ale to je asi už moc velkej punk, a chudáci pracovníci kanalizací.

A ještě bychom ušetřili za nadbytečnou zaměstnanost v oboru hajzldědků/bab. Fungovala by jen mobilní městská četa omývačů vytvořených kontejnerů nebo kanálů. Anebo bych to nechal v popisu práce městských strážníků, kteří již dnes plní svou práci a hlídají omočené zdi.

Vím, je to možná velký marast, a věř mi, že já se taky nemůžu nabažit čistého sedacího záchodu, hlavně na cestách. Ale když omezujem naše domácí zvířata a polidšťujem jejich vyprazdňovací chování, pojďme naopak víc zezvěřit to lidské. I když kdo ví, jestli by to nebylo víc lidštější. Předpokládám že nejhumánnější a nejetičtější by bylo nesrat vůbec. Minimálně o tom nepsat hovna.

Poděkování

Před 11 týdny jsem se vrátil ze své cesty. Dnes je 11. 11., což je myslím ideální den pro krátké pozastavení, otočení se, zvednutí pravého lokte poněkud výše a zamávání někam na východ.

Procházím si svými zápisky z cesty a zjistil jsem zajímavou věc. Nemám skoro žádné. Prvně jsem měl v plánu aspoň jednou větou pohladit každého jednoho, kdo mi pomohl. A nakonec jsem ještě každý večer chtěl zasednout k papíru a trošku ulehčit svým myšlenkám. Se psaním jsem skončil skoro na začátku Turecka, v příměstském vlaku v Izmiru.

Chtěl bych říct, že nebyl čas. Ale to je hloupost, měsíc jsem byl na cestě, měsíc jsem měl čas. Rozdupal jsem své předchozí plány a raděj si šel užít okamžiky, které mi ani cár papíru nevrátí. Kdybych se dokázal přesvědčit, abych cestoval o týden víc, o měsíc, o rok, tak věřím, že by se někde na pláži našlo pár dní k reflexi. Takhle jsem reflektoval vlastně každou svou ideu. "Půjdu zleva? Šlápnu na lejno? Koupím si koření? Dám bakšiš? Dá mi někdo bakšiš? Co teď? Už nemůžu! Už zase můžu. Budu zpívat? Budu pít, jíst, kouřit? Sednu a budu čekat či sednu k čekajícímu? Zajímavé na cestování je pro mě to, že automatismy obvyklého života se jaksi vytrácejí. Stereotypy velmi ulehčují život, nezatěžují mozek. Jen každonoční boj s místními obyvateli, zvířaty i sám se sebou o kousek podlahy, trávy či lesní pěšinky po celém dlouhém a překrásně únavném dni často donutí k tomu nejjednoduššímu - podvolit se strachu, případně podvolit se svému tělu. V prvním případě vyhrála varianta běž kam nejdál můžeš, a tam nejdál najdeš pod dubem místo, romantické, tiché, měkké. No anebo, to se týká druhé možnosti, se jen tak rozvalíš před bránou domu a děláš, žes zabloudil případně, že počítáš hvězdy pro svou diplomovou práci. Prakticky to znamená, že hopneš do spacáku a neřešíš okolí. Nejhezčí na celém večeru je, že to může dopadnout obráceně, a pak ještě jinak. Mně osobně se však 8 nocí z 10 spí náramně. Devátou noc vyrušují většinou komáři a jiní brouci, desátou lidi, psi a jiní brouci.

Ale tady jsem nechtěl. Dnes bych se chtěl toulat uličkami Aleppa, vylézt na kopec nad Damaškem, usmlouvat rajče a s úsměvem se do toho červeného smajlíka zakousnout. Chtěl bych posté vysvětlovat, že nejsem úplnej trotl, a že opravdu jezdím s cizími lidmi neznámo kam. Chtěl bych se posrat na tureckém hajzlu, pak s neumytýma rukama vlézt do kostela a v arabštině přijmout podobojí. Ale úplně nejvíc rád, nejrád bych byl, pokud bych dnes ráno vstal, protáhl si svaly, odškrábl bodláky od komárů, umyl chrup a pak si dal kafe s prvním řidičem. Znáte dopolední únavu, která většinou přijde v prvních hodinách po probuzení. Tu má asi každej, protože v tu chvíli je stopující král úplně na dně, jeho poddaní na něj serou a nechají ho s držkou v blátě stát. A král pomalu usíná, kouří, čeká na neví co, ale je si jistej, že to přijde. Někdy to je ukrajinský pár, co ti udělá radost pytlíkem čaje (ideální do vody co nemáš), ale pak ti daj zahulit a ty se s nima v prašné silnici usadíš na turka. Pak se rozloučíš, a od té doby je najednou den krásnější a vše funguje ještě lépe, než sis dokázal představit. Jo a víš co, teď je čas na trochu objevování, přichází odpoledne, ty dojíždíš do svého vysněného města, kterému vůbec nerozumíš (anebo naopak ihned, ale spíš ne), první hodinu hledáš jídlo, žádné není, spokojíš se s vodou a cigárem, odhodíš boty a na chvíli sedneš do parku, kde si děti hrají s promáčklým koženým míčem. Podáš jim míč a sám se cítíš jak balón, jen vyletět do oblak a pak prasknout.

No a tak již přichází večer, koupíš rajče a chléb (rád bych nekupoval tak často, ale v tom horku v batohu zelenina fakt brzy přestane chutnat, proto mám pro nejhorší čas jen kousek libanonského chlebu, nebo už jsem ho snědl?). Pak potkáš pár místňáků, maj po večeři, po celodenním půstu jsou šťastní, že jsou tak čistí a high a nad věcí, a tak tě zvou tam, a ještě k sobě, a na jídlo a na vodárnu, a ty odmítneš, ale druhého ne, protože se hrozně těšíš na jeho úsměv až se na něj usměješ a řekneš: Keefak? Shukran, nebo podobně.

Někteří lidi z cest mi opravdu hodně pomohli, nevím jestli já jsem někomu tak moc pomohl. Za velké činy jsem snad vždy dokázal ze srdce poděkovat, co taky víc, a přislíbil opětovné stejné chování k nim či i k jiným. Ale těm dalším jsem jen stihl říct dík čau a pá, a to ještě jednou rukou jsem musel zastavovat ostatní auta, ať mě v té křižovatce nesejmou. Nicméně mám tu spis aspoň prvních 39 aut, tak aspoň ty tu zmíním.

1. den

1. Táta, z Rožnova na Bumbálku, a ještě mi k tomu koupil spacák, respekt! Trocha domova, poslední.

2. Jáno, do Bytči, dobrej závozník divadelních souborů

3. Historik, co má obchody s rozličným tovarem, chytrý borec, a snad i šťastný

4. DJ a zvukař, co jel spát za svou ženou do Strečna. Asi hradní paní..

5. Ján - realiťák, sice jsi byl divný, ale za tu cestu až do Michalovců zasloužíš hudlana!

A pak jsem šel nádherně spát pod kostel. A vzpomněl jsem si, že v 6 večer na Bumbálce, jsem viděl autobus s nápisem Frenštát, myslím, že to byl cyklobus. A já měl stochutí do něj skočit. Ani nevím proč.

2. den

6. Ján - plynař, co byl na Čukotce,

7. Vasil - mladý Ukrajinec, honič svých tužeb a snů

8. Vozič akvarijních rybek, trochu mi připomínal Flanderse a vzal mě priamo na hranici

Tak to bylo Slovensko, hrozně rychle jsem ho opět zvládnul, nebyl to můj cíl, ale vím, že do Levoči, Spišsskej a na hrad se zajet podívat musím

9. Ivan, první velké díky, ukázal mi, jak se kšeftuje s naftou mezi 3 státy, ukázal mi, že Ukrajinci pijí skvělé kafe, uměl ale po slovensky, takže jsem se zatím moc neukázal

10. taxikář, co jel do práce: tenhle typ řidičů je za trest. Nevíš, jestli od tebe prachy chtějí, ještě mávají odloženou cedulí taxislužby na zadním sedadle a usmívají se, pak prohodíš slovo Odessa, a u něj vidíš podnikatelský výraz, že by tě tam jako hodil. Nevím no

11. Pak jsem zas potkal kámoše od Ivana, svezl mě pár kiláků, už jsme spolu měli 2 kafe a 5 cigár před hodinou... Dobrý chlap od rodiny, zemědělec

12. Zapšklá banda rumunských železničářů jedoucí do Lvova na konferenci. Já se odpoutal ve vísce před Strijí, bohužel na místě plném komárů. Jeden z mála děsivých dní, od chvíle, kdy jsem se hádal s bábou na záchodcích, co jsem ztratil Ivana až do dalšího rána, kdy mě vzbudili místní sličné potulné ženy. Jediný moment k zapamatování byla pětiminutovka na benzince....

need to go .)

Re-kapitulace

Kroutím pětadvacítku

už 3 minuty

v žaláří bez oken

dal bych si dvacítku

tak na 3 minuty

v posteli s Bonobem.

Oprátce besídku

rozlomíš krevety?

kajícně oslaven

Přitočí se muž v hábitu...

potvory nejím,

jakto?

potvory nespím

jakto?

potvory nesmím!

takto!

chudák, dobře mu tak, tvrdí mi varhaník, ale věřte filutovi

Kate havraní , podej mi na chvíli pomocnou ruku.
"bez sekyry prosím"

Kate, já nechci šachovou královnu,

když už, tak černou

Chlapče, prej brzy, ožužlej poslední kůrku

je namočená v tuku

"dvě díry prosím"

Zaplaceno?
Tak chlapče půjdem,

ještě máš nedopitou půlku, man!

Jan is back

Tak ve čtvrtek 26. tohoto měsíce jsem se vrátil. Takže za 25 dní hm.
Nic mě nenapadá, ještě je brzy. Fotky jsou na kokot. Oči jsou na kokot. Zima je na kokot.

No ještě to pro mě bude těžké vyrovnat se s vlastním já v daném místě a čase. Když se pohybuju cestovatelskou rychlostí, duše ani tělo se často nestihnou usadit a já už opět vstávám a utíkám poznat nové. Jak jednoduché.. a jak náročné to přestat dělat.

Maps google se neumoudřil. Ale z Frenu na sýrijské hranice jsem najel zhruba 4850 km. Pak jsem cosi (řeknu 1000 km) procestoval tam, zamířil do Libanonu a opět do Sýrie, a opět ze sýrijských hranic do Brna já najel 2800 km.

Celkově 25 dní a 8650 km. Mhmm to je 346 km denně. Denně jsem v průměru ujel vzdálenost z Frenu do Prahy. Na další je ještě brzy...