PF

Někdo mi oněkdy řekl, že se chovám jako jezulátko, jako dítě s lízátkem, jako lůze. Moc se ptám a tím otravuju, byla odpověď na mou otázku "Proč?". Ale já slyšet asi nic nechtěl, odpověď pro mne není inspirací, ani motivací k dalšímu tázání. Na to seru. Důrazné tiché "hmm" mi někdy dá víc, pocit pochopení, ať už hraný nebo ne, dává mi sílu k dalšímu hovoru. Ale, že těch lidí, kterým jsem porozuměl moc není. Já jsem ale hlíst, hybrid, hetero a trochu taky kus hovna, živím se řečištěm výměnné energie mezi lidmi. Moment, já se vlastně neživím ani tím. Mimochodem, to sou mí přátelé stejní vyvržení idioti jako já, vybral jsem si je nebo kolem mě klouzali tak dlouho až najeli do stejného treku? Je naší povinností radovat se pokud můžeme hodnotně pít, jíst či polykat?

Někdo mi oněkdy řekl, že se chovám, jako bych si neuvědomoval, že si žiju jako král malého svobodného království. Mám rodinu, mám přátele, mám ženy, mám školu, mám drogy, mám neznámé lidi, mám pořád ještě plné hrsti motivace, mám neznámá místa, mám ranní kocoviny a večerní absťáky, mám ranní absťáky a večerní kocoviny, mám čas i chuť. Je mou povinností být šťasten? Proč mí nejlepší přátelé, sebevíc inspirativní, jsou všichni v solidní depce...

Nebo to všichni pijí kafe Depresso a jen někteří se o chuť podělí nahlas? eeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee

Dokud se tlachá, plká a mrhá, tak je vše fajn, i tak, dát si pár lajn...

Někdo mi oněkdy řekl, že rád nosím fool's cap. Nejraději bych tu hučku nikdy nesundal, jsem nadšený ve své společenské pozici místního povaleče. Bojím se postavit se, a jít šlapat cestu ve světě novinovém, když mi je tak dobře na lesní pěšince.

Inu, nevím jak definovat štěstí, ale pro mě to asi pořád bude radost a jedinečnost okamžiku.

Hodně zdaru po celý ten časový okamžik do další povánoční kalby vám (nebo Tobě můj samojediný čtenáři) přeje J.A.N.