Thursday, November 11, 2010

Poděkování

Před 11 týdny jsem se vrátil ze své cesty. Dnes je 11. 11., což je myslím ideální den pro krátké pozastavení, otočení se, zvednutí pravého lokte poněkud výše a zamávání někam na východ.

Procházím si svými zápisky z cesty a zjistil jsem zajímavou věc. Nemám skoro žádné. Prvně jsem měl v plánu aspoň jednou větou pohladit každého jednoho, kdo mi pomohl. A nakonec jsem ještě každý večer chtěl zasednout k papíru a trošku ulehčit svým myšlenkám. Se psaním jsem skončil skoro na začátku Turecka, v příměstském vlaku v Izmiru.

Chtěl bych říct, že nebyl čas. Ale to je hloupost, měsíc jsem byl na cestě, měsíc jsem měl čas. Rozdupal jsem své předchozí plány a raděj si šel užít okamžiky, které mi ani cár papíru nevrátí. Kdybych se dokázal přesvědčit, abych cestoval o týden víc, o měsíc, o rok, tak věřím, že by se někde na pláži našlo pár dní k reflexi. Takhle jsem reflektoval vlastně každou svou ideu. "Půjdu zleva? Šlápnu na lejno? Koupím si koření? Dám bakšiš? Dá mi někdo bakšiš? Co teď? Už nemůžu! Už zase můžu. Budu zpívat? Budu pít, jíst, kouřit? Sednu a budu čekat či sednu k čekajícímu? Zajímavé na cestování je pro mě to, že automatismy obvyklého života se jaksi vytrácejí. Stereotypy velmi ulehčují život, nezatěžují mozek. Jen každonoční boj s místními obyvateli, zvířaty i sám se sebou o kousek podlahy, trávy či lesní pěšinky po celém dlouhém a překrásně únavném dni často donutí k tomu nejjednoduššímu - podvolit se strachu, případně podvolit se svému tělu. V prvním případě vyhrála varianta běž kam nejdál můžeš, a tam nejdál najdeš pod dubem místo, romantické, tiché, měkké. No anebo, to se týká druhé možnosti, se jen tak rozvalíš před bránou domu a děláš, žes zabloudil případně, že počítáš hvězdy pro svou diplomovou práci. Prakticky to znamená, že hopneš do spacáku a neřešíš okolí. Nejhezčí na celém večeru je, že to může dopadnout obráceně, a pak ještě jinak. Mně osobně se však 8 nocí z 10 spí náramně. Devátou noc vyrušují většinou komáři a jiní brouci, desátou lidi, psi a jiní brouci.

Ale tady jsem nechtěl. Dnes bych se chtěl toulat uličkami Aleppa, vylézt na kopec nad Damaškem, usmlouvat rajče a s úsměvem se do toho červeného smajlíka zakousnout. Chtěl bych posté vysvětlovat, že nejsem úplnej trotl, a že opravdu jezdím s cizími lidmi neznámo kam. Chtěl bych se posrat na tureckém hajzlu, pak s neumytýma rukama vlézt do kostela a v arabštině přijmout podobojí. Ale úplně nejvíc rád, nejrád bych byl, pokud bych dnes ráno vstal, protáhl si svaly, odškrábl bodláky od komárů, umyl chrup a pak si dal kafe s prvním řidičem. Znáte dopolední únavu, která většinou přijde v prvních hodinách po probuzení. Tu má asi každej, protože v tu chvíli je stopující král úplně na dně, jeho poddaní na něj serou a nechají ho s držkou v blátě stát. A král pomalu usíná, kouří, čeká na neví co, ale je si jistej, že to přijde. Někdy to je ukrajinský pár, co ti udělá radost pytlíkem čaje (ideální do vody co nemáš), ale pak ti daj zahulit a ty se s nima v prašné silnici usadíš na turka. Pak se rozloučíš, a od té doby je najednou den krásnější a vše funguje ještě lépe, než sis dokázal představit. Jo a víš co, teď je čas na trochu objevování, přichází odpoledne, ty dojíždíš do svého vysněného města, kterému vůbec nerozumíš (anebo naopak ihned, ale spíš ne), první hodinu hledáš jídlo, žádné není, spokojíš se s vodou a cigárem, odhodíš boty a na chvíli sedneš do parku, kde si děti hrají s promáčklým koženým míčem. Podáš jim míč a sám se cítíš jak balón, jen vyletět do oblak a pak prasknout.

No a tak již přichází večer, koupíš rajče a chléb (rád bych nekupoval tak často, ale v tom horku v batohu zelenina fakt brzy přestane chutnat, proto mám pro nejhorší čas jen kousek libanonského chlebu, nebo už jsem ho snědl?). Pak potkáš pár místňáků, maj po večeři, po celodenním půstu jsou šťastní, že jsou tak čistí a high a nad věcí, a tak tě zvou tam, a ještě k sobě, a na jídlo a na vodárnu, a ty odmítneš, ale druhého ne, protože se hrozně těšíš na jeho úsměv až se na něj usměješ a řekneš: Keefak? Shukran, nebo podobně.

Někteří lidi z cest mi opravdu hodně pomohli, nevím jestli já jsem někomu tak moc pomohl. Za velké činy jsem snad vždy dokázal ze srdce poděkovat, co taky víc, a přislíbil opětovné stejné chování k nim či i k jiným. Ale těm dalším jsem jen stihl říct dík čau a pá, a to ještě jednou rukou jsem musel zastavovat ostatní auta, ať mě v té křižovatce nesejmou. Nicméně mám tu spis aspoň prvních 39 aut, tak aspoň ty tu zmíním.
1. den
1. Táta, z Rožnova na Bumbálku, a ještě mi k tomu koupil spacák, respekt! Trocha domova, poslední.
2. Jáno, do Bytči, dobrej závozník divadelních souborů
3. Historik, co má obchody s rozličným tovarem, chytrý borec, a snad i šťastný
4. DJ a zvukař, co jel spát za svou ženou do Strečna. Asi hradní paní..
5. Ján - realiťák, sice jsi byl divný, ale za tu cestu až do Michalovců zasloužíš hudlana!
A pak jsem šel nádherně spát pod kostel. A vzpomněl jsem si, že v 6 večer na Bumbálce, jsem viděl autobus s nápisem Frenštát, myslím, že to byl cyklobus. A já měl stochutí do něj skočit. Ani nevím proč.
2. den
6. Ján - plynař, co byl na Čukotce,
7. Vasil - mladý Ukrajinec, honič svých tužeb a snů
8. Vozič akvarijních rybek, trochu mi připomínal Flanderse a vzal mě priamo na hranici

Tak to bylo Slovensko, hrozně rychle jsem ho opět zvládnul, nebyl to můj cíl, ale vím, že do Levoči, Spišsskej a na hrad se zajet podívat musím

9. Ivan, první velké díky, ukázal mi, jak se kšeftuje s naftou mezi 3 státy, ukázal mi, že Ukrajinci pijí skvělé kafe, uměl ale po slovensky, takže jsem se zatím moc neukázal
10. taxikář, co jel do práce: tenhle typ řidičů je za trest. Nevíš, jestli od tebe prachy chtějí, ještě mávají odloženou cedulí taxislužby na zadním sedadle a usmívají se, pak prohodíš slovo Odessa, a u něj vidíš podnikatelský výraz, že by tě tam jako hodil. Nevím no
11. Pak jsem zas potkal kámoše od Ivana, svezl mě pár kiláků, už jsme spolu měli 2 kafe a 5 cigár před hodinou... Dobrý chlap od rodiny, zemědělec
12. Zapšklá banda rumunských železničářů jedoucí do Lvova na konferenci. Já se odpoutal ve vísce před Strijí, bohužel na místě plném komárů. Jeden z mála děsivých dní, od chvíle, kdy jsem se hádal s bábou na záchodcích, co jsem ztratil Ivana až do dalšího rána, kdy mě vzbudili místní sličné potulné ženy. Jediný moment k zapamatování byla pětiminutovka na benzince....

need to go .)

Saturday, November 6, 2010

Re-kapitulace

Kroutím pětadvacítku
už 3 minuty
v žaláří bez oken

dal bych si dvacítku
tak na 3 minuty
v posteli s Bonobem.

Oprátce besídku
rozlomíš krevety?
kajícně oslaven

Přitočí se muž v hábitu...

potvory nejím,
jakto?
potvory nespím
jakto?
potvory nesmím!
takto!

chudák, dobře mu tak, tvrdí mi varhaník, ale věřte filutovi

Kate havraní , podej mi na chvíli pomocnou ruku.
"bez sekyry prosím"

Kate, já nechci šachovou královnu,
když už, tak černou

Chlapče, prej brzy, ožužlej poslední kůrku
je namočená v tuku

"dvě díry prosím"

Zaplaceno?
Tak chlapče půjdem,
ještě máš nedopitou půlku, man!









Sunday, August 29, 2010

Jan is back

Tak ve čtvrtek 26. tohoto měsíce jsem se vrátil. Takže za 25 dní hm.
Nic mě nenapadá, ještě je brzy. Fotky jsou na kokot. Oči jsou na kokot. Zima je na kokot.

No ještě to pro mě bude těžké vyrovnat se s vlastním já v daném místě a čase. Když se pohybuju cestovatelskou rychlostí, duše ani tělo se často nestihnou usadit a já už opět vstávám a utíkám poznat nové. Jak jednoduché.. a jak náročné to přestat dělat.

Maps google se neumoudřil. Ale z Frenu na sýrijské hranice jsem najel zhruba 4850 km. Pak jsem cosi (řeknu 1000 km) procestoval tam, zamířil do Libanonu a opět do Sýrie, a opět ze sýrijských hranic do Brna já najel 2800 km.

Celkově 25 dní a 8650 km. Mhmm to je 346 km denně. Denně jsem v průměru ujel vzdálenost z Frenu do Prahy. Na další je ještě brzy...

Sunday, August 1, 2010

Tak už jedu

Zítra vyrážím stopem na Slovensko.
Ze Slovenska na Ukrajinu.
Rumunsko, Bulharsko, Turecko,
do Sýrie,
do Libanonu,
do Jordánska,
a třebas do Egypta, nevím.

Přitom od doby, jíž už tak nějak mlhavě vnímám, se má rodná česká kotlina snaží zuby nehty dostat na Západ. Sám nemám rád, když právě zápaďáci tvrdí, že patříme do východní Evropy. Po geograficku jim tvrdím, že jsme z Evropy střední, a že tam odjakživa patříme. Střední se k mé rodné zemi hodí. Geopoliticky nepatřit nikam, ale nárokovat si nás mohou všichni (někdy nikdo). Střední se hodí i k lidským osudům. Střední nikomu nevadí, horší je, když někdo vybočuje, chce být jiný, je vědomě bohatý, či vědomě chudý, ostatním se nezamlouvá.

I když vlastně: i Slunce se od svítání celý den snaží dostat se na západ, aby ukončilo na nebeské sféře svou pouť nad pozorovatelem. Jenže co se zdá je sen. A tenhle pohyb je zdánlivý. Sluníčko putuje od západu k východu, jen ze Země se jeví, že nikoli. A vůbec, určovat světové strany i na úrovni galaxií? Kdepak je Galilei, když ho potřebuju :( Takže nevím kam přesně to jedu, jestli to je západ či východ, určitě jedu do zemí, kde není bidet ani pisoár, ale spíše turecký záchod. A nejspíš budu turecký záchod obrazně líbat, když na něj náhodou narazím.

Vzdušnou čarou se moje cesta dotýká tečny kružnice o poloměru 2600 km (Frenštát - kamsik v Jordánsku... to jest stejná vzdálenost jako Frenštát - Cabo Da Roca, což je mys v Portugalsku, kde jsme kdysi s Gymnáziem před maturitou koukali na Atlantik). 2600 km vzdušnou čarou se tedy nezdá tak moc. A gympl ožralí učitelé s ožralými žáky si to po dobu 2 týdnů lízli. Pravda, Portugalsko se člověku z Frenštátu zdá neskonale blíž, než Sýrie nebo Jordánsko. Maras.

Další maras je, že server google maps nedokáže vyhledat trasu do Káhiry z Frenu. Dle mých jen záchytných bodů mi spočítal maximálně cestu do Diyarbakiru kousek od Sýrijských hranic - 4026 km.

To mně docela mrzí, že se ani nepředpokládá, že by se někdo z Frenu sebral a jel tam třeba autem. V době, kdy stejný server nabízí aplikaci street view, takže se můžu před cestou v západním světě kouknout dokonce jak vypadá ta či jiná benzinka a zda-li u ní stojí sličné brigádnice myjící přední okna a koukající se, co má kdo pod kapotou, případně se podívat se zda náhodou před mým oblíbeným motelem nestojí lehká žena, což by mi (dle preferencí samozřejmě) značně ulehčilo rozhodování, u kterého motelu zastavím. Pro upřesnění - nikdy jsem nespal v motelu ani to nemám v plánu - motorest mi přijde lepší.

Takže tak, možná se zde v průběhu cesty na chvíli podívám a ukážu mým samojediným čtenářům, že žiju. A proč bych nežil. Bojím se napraných řidičů na Ukrajině. Bojím se, že se mi bude stýskat po rodině, po Šárce, po Evropě, po zápaďácích. Bojím se, že má arabština je opravdu slabá. Salam Alejkum. This is it :(

a taky se bojím jiných věcí, ale jinak se vůbec nebojím.

Pár posledních českých novinových titulků (snad západních?)

Česká lékařka nepřežila pád v Alpách...
Policisté v Praze honili zloděje a stříleli do vzduchu...
V USA popraví ženu, která si objednala vraždu manžela. Vrahům zaplatila sexem...
Bezbolestná modelace těla má výsledky spíše u štíhlých žen. (video)...
Drobnou pasažérku vyhodili z letadla. Musela uvolnit místo pro obézní dívku...
Ve Vltavě vylovili mrtvolu...
Auto přejelo ležícího muže...

a jeden můj osobní titulek: české ministerstvo životního prostředí je hnus! poblijte ministry, rozbijte kanystry, zapalte PETky a rozevřete ZADky. Fakt síla :(

a tak dále a tak dále.






Wednesday, July 21, 2010

dokráčet do Egypta

Tak už se blíží srpen a já jsem fakt rád, že ve své zemi neoslavuju žně srpem.

Friday, April 30, 2010

Neumíte někdo... jazyky?

Ploty, tanky, zdi a krev. A květiny...
rozpálený asfalt, zelená s rudou...
ne, naopak:
spodky - černé a kalhoty; svršky - bílé a košile,
dvě igelitky...
(ňáké tašky, igelitky nebyly populární)...
a ten tianmenský roztodivnoman.

Nedal si říct a poskakoval na bedrech...
pořádně sveřepé totality...
ne, naopak:
roztodivné reality...
'Mr. Tankist, get the fuck out of my way...
get the fuck out of my way!!!'

Divné století, tohle 20. prokletí...
co bylo předtím, aha, podobnost...
koukala na tebe spodka, svrchovanost...
ne naopak...
zdá se nám, že překračujem meze svobody...
každou revoltou blíž ze spárů hada...
trendově a tendenčně. Rosteme... ekonomicky kurva...
nechodím na pole, nejezdím na kole, ale pořád jsem lůza Vy vole...
nemáchám agitky, nekousám i gelitky, raděj se zcestuju osobně na Měsíc...
a přitom je to všechno naopak, ach.
'Hey Mr. Holder, hiding the doors of freedom
get the fuck out of my way,
get the fuck out of my way!!!

Cožpak vy neumíte jazykem, olíznout smetanu splínu?


Wednesday, January 13, 2010

co se mi chce..

Moc nechci, často mně to asi ujede. Sebe nehodnotím jelikož jsem skvělý a báječný.
Chci něco napsat, ale nevím co.
Chci urvat jabko ze stromu, ale nevím komu ho dát.
Chci být závislej.
Chci být nezávislej a necítím se trapnej.
Chci poslat hodně lidí do hajzlu. Sebe bych tam klidně spláchnul. Lžu, někdy kradu (naposledy půlku chleba před 3 rokama, ale to byla náhoda..). Nemám rád lháře a zloděje. Jsou zlí. Vrazi nejsou zlí, ti jsou divní. Lidi mi říkaj, že jsem chytrej pitomci. Kdysi mi nadávali. Já si hraju, že jsem chytrej, je to docela zábava. Zkus si přečíst vědátorskou knížku nedávno vydanou. Očisti ji o cizí slova a vyjde ti holý papír. Holý papír by mi dal mnohem víc. A napiš něco ty šmejde studentskej místo zkoušení: Ležím ve svý pochcaný posteli. Mokro - vlhko - sucho. Mít tak sušené mokro. Mít tak šumivý rum v prášku. Rozdávat dětem, ne kázat to nebudu.

Chtěl bych si kousnout do duhy, barevně na jazyku cítit kapky Slunce. Duha je možná moc ostrá. Raděj jen tančit ve vlhkosti, nechat se ovívat a narážet do sebe. Lámat srážkové rekordy, být vločkou a mít horečku.
Nechci moralizovat bez příčiny,
nechci mít sex bez lásky,
nechci bez portfeje pro trofeje.
Nechci táhnout staré ožraly šalinou a nadávat jim.
Nechci, aby jim ostatní taky nadávali, jen kvůli zlu a vůni chlastu. Kde kondenzuje zlo tam se dobře vaří, není tam tak tvrdá voda. Nejsou tam ani tvrdí lidi. Jsem měkkej, ale aspoň to o sobě vím (začátek, říká se je dlouhej, táhne se klube se líně, nevylíhne se zatím se mu

nechce se.

Friday, January 1, 2010

PF

Někdo mi oněkdy řekl, že se chovám jako jezulátko, jako dítě s lízátkem, jako lůze. Moc se ptám a tím otravuju, byla odpověď na mou otázku "Proč?". Ale já slyšet asi nic nechtěl, odpověď pro mne není inspirací, ani motivací k dalšímu tázání. Na to seru. Důrazné tiché "hmm" mi někdy dá víc, pocit pochopení, ať už hraný nebo ne, dává mi sílu k dalšímu hovoru. Ale, že těch lidí, kterým jsem porozuměl moc není. Já jsem ale hlíst, hybrid, hetero a trochu taky kus hovna, živím se řečištěm výměnné energie mezi lidmi. Moment, já se vlastně neživím ani tím. Mimochodem, to sou mí přátelé stejní vyvržení idioti jako já, vybral jsem si je nebo kolem mě klouzali tak dlouho až najeli do stejného treku? Je naší povinností radovat se pokud můžeme hodnotně pít, jíst či polykat?

Někdo mi oněkdy řekl, že se chovám, jako bych si neuvědomoval, že si žiju jako král malého svobodného království. Mám rodinu, mám přátele, mám ženy, mám školu, mám drogy, mám neznámé lidi, mám pořád ještě plné hrsti motivace, mám neznámá místa, mám ranní kocoviny a večerní absťáky, mám ranní absťáky a večerní kocoviny, mám čas i chuť. Je mou povinností být šťasten? Proč mí nejlepší přátelé, sebevíc inspirativní, jsou všichni v solidní depce...

Nebo to všichni pijí kafe Depresso a jen někteří se o chuť podělí nahlas? eeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee

Dokud se tlachá, plká a mrhá, tak je vše fajn, i tak, dát si pár lajn...

Někdo mi oněkdy řekl, že rád nosím fool's cap. Nejraději bych tu hučku nikdy nesundal, jsem nadšený ve své společenské pozici místního povaleče. Bojím se postavit se, a jít šlapat cestu ve světě novinovém, když mi je tak dobře na lesní pěšince.

Inu, nevím jak definovat štěstí, ale pro mě to asi pořád bude radost a jedinečnost okamžiku.
Hodně zdaru po celý ten časový okamžik do další povánoční kalby vám (nebo Tobě můj samojediný čtenáři) přeje J.A.N.