Brouzdám lesem

Stoletou alejí se lyžníci svážejí,
ve světle obrazů trvají na svém,
autor prozrazen trvají na svém:
"doufáme ve znalé závěry,
kašleme na vlastní poměry."
Však oni by chtěli snadněji,
projít pařezinou.

Časem, jen časem chápu v prostoru,
závoru svědomě přesto otvírám,
autor prozrazen, přesto otvírám:
"otázky do zatáčky, odpovědi rovně,
slova sblíží i ublíží, pokud jsou hraně."
V dialogu manchmal pokoru
strdí hovězinou.

Vinen skácím vlastní pozice,
kyvadlovým busem na konečnou,
do lesa vcházím rozlícen,
v zásobě myšlenku hravě nekonečnou:
"kolem kolen tiskl se, toť jelenův vjem,
sněm laní se v prosbě mihl jen,
vysoká; jak hluboký pojem?"
Pokradmu táhly jelena v zem.

Již dnes na třešňovej strom
jilmový parfém a na větve gumový zvon.
Nazítří jaro a plytkost nahradila sklon,
toť lesní shon.