Mozek neokysličen

Přepadly mě ty stejné jizvy,

hluboké jen na oko, čepelí zakřivenou časem,

proplouvám zasypán vlastní pochybností,

kdo že dnes oslní mě svým jasem,

neboj,

pomalu odstřihnu, tebou mé, i tebou tvé výzvy.

Stejně víc pochopím na dně kadiboudy,

tedy blyštivě na okraji.

Zmrzlé to sic hroudy,

avšak klouzají na okraji pravdy.

Člením články, artikly i dialogů vánky,

lopatou přehodím čekaje způsobně, naučeně

vlněné, kožené, nahé,

černých, kdyby těch černých ovcí várky.

Vědom si negativ, obrázek trnitý vyvolám,

vědom si debaty, mód prachu zapnu,

vědom si hroud lepících lopaty,

opět zalehnu,

uvnitř to reálno navěky zhasnu.

Kolik je trustu v takovým trustu?

důvěru zaplatím, mód prachů zapnu.

Já dnes však našel pocit,

ten, když jsem požádal,

zamrzlou kadiboudu.