Studuji Evropská hospodářská, správní a kulturní studia, a to z toho důvodu, abych se stal eurokomisařem a bral co možná nejvyšší plat, aniž bych byl viděn a tudíž veřejností hodnocen. "Více Masaryků do světa", řekl jsem si, s tím, že bych v Bruselu vystřídal ať už pana Topolánka či Paroubka, či kohokoliv z našich vysoce postavených altruisticky (až masarykovsky) smýšlejících politiků.
To mi ostatně doporučil výsledek jakéhosi Symbolon-profilu, který mi ve výuce předložila ke zpracování jedna paní lektorka (Aurelia Frick) na Hochschule Liechtenstein, ta samá, která o pár týdnů později podepisovala jako ministryně zahraničí dokument o vzájemném uznání států Česká republika a Knížectví Lichtenštejnské. Nemůžu říct, že bych k dokumentu o nezávislosti jako poslední vyslanec "neexistujícího" území v srdci Evropy dopomohl (toto neexistující srdce založené Masarykem před 91 lety a celé infarktové dění jsem z pohádky podhůří alp ve Vaduzu sledoval, jak krvácí při evropské samovládě, kterou by nejspíše ani Masaryk a hlavně pak generace celého 20. stol. nikdy nečekali). Dle zmíněného Symbolon-profilu bych k tomu ale vlohy měl mít. Profil, který Vám psychologicky pomáhá najít budoucnost a kariérní zaměření, mi doporučil pracovat co možná nejvýše, avšak zároveň s malou viditelností a odpovědností vůči okolí. Profesi eurokomisaře mi systém nedoporučil jen proto, že celý test byl z roku 2002, tedy ještě před naším vstupem do EU.
„Luxus“, vyřkl jsem nahlas, aniž jsem chápal, co to všechno znamená. Šel jsem pak jako obvykle po škole na místní alpské kopce lyžovat a vyčistit si hlavu. Teď ještě sehnat lichtenštejnské občanství a vzít nějakou místní horalku, pomyslel jsem si. Jednu jsem našel. Byla krásná, (určitě nechutně bohatá), ale hlavně byla tou nejelegantnější tančící květinou, kterou jsem kdy spatřil. V místním muzeu skákala po vodě, po jednotlivých dřevěných leknínech, zpívala s rozbalenou radostí Leaving on the Jet Plane a přitahovala mě jako magnet. Za pasivního přihlížení mých kolegů zakřiknutých v rohu jsem celý vyumělkovaný performance snažil doplnit mohutnými skoky přes jednotlivé lekníny tak, abych nevypadal jako směšný taneční karikatér či kaskadér. Cítil jsem její záchvěv hlasu, když mě poprvé spatřila, a rozhodl se pro ni běžet vodou, aby nás, dvě neexistující duše na dřevěném ostrůvku neexistence nikdo nikdy nevyrušil. Sundal jsem si boty, a už už se po ní sápala má budoucnost. V tu chvíli můj rukáv a bohužel i výplod myšlenek kdosi zachytil. Naprosto existující fízl, nebo spíš v tomhle případě muzejní sekuriťák mi zakázal čvachtat se vodou. Uniformní zloděj to byl, sebral mi mou muzejní múzu.
Obut a opět střízliv, kašlu na všechny ukazatele budoucnosti, všechny symboly, i na toho eurokomisaře kašlu. Má múza mi totiž rozmotala koberec, který drží na druhé straně v rukou. A já si po něm skáču, někdy se jím přikryju, sem tam ho i vysaju od všedního bordelu. Jen opatrně, ať jí ho nevytrhnu z rukou a najdu ji. Nevím, jak si to představoval Masaryk s tím „do světa“, mě se spíš líbí „na světě“.
